IVETA MUTINOVÁ

Fotografka tělem i duší od svých osmnácti let. Stále vyznává klasické pojetí fotografie – černobílý film, vývojka, ustalovač, červené světlo a papír…

Absolventka oboru výtvarná fotografie na Lidové konzervatoři v Ostravě vede fotokroužek Domu dětí a mládeže v Bohumíně. Od roku 2024 je předsedkyní Fotoklubu Ostrava. Držitelka bronzové medaile České federace fotografického umění na 29.ročníku mezinárodní fotografické soutěže Interfotoklub Vsetín 2016 v rámci fotoklubů. Mezi její tvorbou zaujímá nejvýznamnější místo fotografický cyklus „Zapomenutá minulost“, absolventská práce na Lidové konzervatoři.

V roce 2024 vydala svou fotografickou publikaci pod názvem „Krása jednoduchosti“. Kniha je tvořena stále nedokončeným stejnojmenným cyklem, vznikajícím z různých zátiší, jak nalezených, tak i vytvořených. Má ráda kouzelný svět světel a stínů, různých tvarů a linií. To vše podněcuje její fantazii k tvorbě. Dlouho fotografovala na film, dnes fotí i digitálním fotoaparátem. Občas se ale vrací k analogu a stále ráda zvětšuje ve fotokomoře.

Říká se, že fotografie je okno do duše. Autorka Vám toto okno otevírá a s pokorou Vám dovoluje do něj nahlédnout…

Je členkou České federace fotografického umění

Jak mě okouzlila fotografie?

Můj příběh je naprosto obyčejný. V mých začátcích fotografování prvním fotoaparátem Zenitem, který jsme si pořídili s mým budoucím manželem Zdeňkem, jsem u kamarádky viděla, jak ve fotokomoře zvětšuje fotografie. Naprosto mě to okouzlilo. To pomalé vystupování obrazu z fotografického papíru se mi zdálo úžasné.
Netrvalo dlouho a také jsme si pořídili zvětšovací přístroj. Přišly první krůčky v improvizované fotokomoře v koupelně. Nejprve ytvořit červené světlo, postavit zvětšovák, misky, zatemnit mezery a mohlo se tvořit. Z počátku fotím jen rodinnou fotografii a těším se, až mě bude opět provázet vůně vývojky a kyselý závan ustalovače, který ke klasické fotografii patří.
Časem jsem začala hledat inspiraci v historii fotografie. Nadchla mne Julia Margaret Cameronová, která ve svých čtyřiceti osmi letech dostala výbavu na mokrý kolodiový proces a tvořila úžasné portréty. Já koukala na svět hledáčkem fotoaparátu a obdivovala další mistry fotografie jako je Josef Sudek, František Drtikol, Jaroslav Funke.
Byla to ještě spousta fotografií, skrze které jsem se snažila pochopit další zákonitosti skládání obrazu a hledání správného světla a stínu. Stíny vyhledávám dodnes, často přenáší běžnou realitu do zajímavých obrazů. Nejsem sprinter, který honí spoustu zajímavostí, spíše pomalu a intuitivně potkávám náměty, které jsou tiché a často bez lidí. A až světlo mě vtáhne do děje, který vytvořilo slunce a jeho paprsky, či lampa.

Autorka, srpen 2026

Dále